-Je fajn, že si 90% lidí myslí, že už tady nepíšu, nechodí tu, takže si můžu trochu postěžovat.
-Všechno je tak nějak zoufalé.
-Vítkovice prohrály, bojím se, že po těch třech prohraných zápasech to projedou i zítra a bude to na nic.
-Škrábe mě v krku, takže nejspíš tam zítra nebudu moct řvát "Vítkovicee, Vítkovicee heejaa heejaa Vítkovice."
-Štve mě Vacl, který mě prostě nemůže nechat na pokoji a musí mi stále zlepšovat náladu třeba tím, že mi u oběda vykládá, jak mu Maruška řekla, že jsem kráva a že Ivet taky něco říkala a že mě má ráda jen Lenka.
Já samozřejmě nevím, jestli je to zase jeden z jeho podělaných keců a nebo je to pravda, což by bylo v současné situaci celkem hodně pravděpodobné. Takže předpokládejme, že je to pravda.
Pak by mě teda zajímalo, co je kurva všem do toho, že je všechno špatně, když to ani nedokážou na rovinu říct.
- Mám chuť se přestěhovat na opuštěný ostrov a zemřít tam stářím. Tak mladá.
-Podělala jsem písemku z matiky. Vzhledem k tomu všemu, co jsem za poslední měsíce podělala je to ale maličkost, takže fajn.
-Přepila jsem se mulťákem.
-Dostala jsem se k části, kterou vypráví Jacob, což je taky hodně nepříjemné. Aspoň zatím.
-Myslím, že brzo budu závislá na zmrzce po tom, co se Ivet donutila kvůli mojí podělané a přehnané upřímnosti koupit se mnou v Bille velkého mrože a sníst ho (etc.) jsem zjistila, že mě teď zmrzka uklidňuje ještě víc, než jindy. To znamená, že pokud najdu ještě nějaké peníze v pokladničce, budu si denně kupovat zmrzlinu, ta mě uklidní a pak budu celý den úplně normální. A nikdo už nebude říkat, že jsem kráva a nikdo mi nebude milosrdně lhát etc. Je milé, jak obyčejná zmrzlina dokáže změnit všechno zase zpátky. Sice budu nemocná ještě víc, než jsem teď, ale furt lepší, než jak je to teď všechno krásně dosrané. Nejlepší je, že o tom všem s nikým nechci mluvit, atak se vymlouvám na to, že jsem tak mimo jen proto, že jsem ospalá.
-Jedna pozitivní věc je, že jsem zjistila, že držení se za břicho fakt pomáhá na tu díru v hrudníku.
-Druhá pozitivní věc je, že už zítra uvidím podruhé za život Štěpánka.
Nic dalšího pozitivního už na ničem nevidím, takže jdu spát.






